Questy

Po stopách rytíře

S tarý šedovlasý minstrel se pohodlně posadil ke krbu a začal tiše zvolna vyprávět.
Ač jméno jeskyně Shame přímo vybízí k souvislostem se slovy jako ostuda nebo zbabělost, není tomu tak. Jen málokdo z hrdinů a samozřejmě také z vás může říci, že překonal všechny její nástrahy. Však zpět k tomu, co jsem chtěl dnes já vám vyprávět...

Je to již spoustu let, co dvojice dobrodruhů na svých koních projížděla krajinou a narazila na tu ošklivou černou zatuchlou bradavici uprostřed krásných bělostných skal. Ano, myslím tím samozřejmě vchod do obávaného Shame. První z dvojice, válečník jménem Derthol neodolal pokušení, seskočil z koně a uvázal jej v lesíku poblíž vchodu. Oděn ve stříbrné zbroji, jež se v jejich rodě dědila od dob jeho praděda, v ruce vzácný magický meč neznámého původu zažehnul pochodeň a opatrně vstoupil do temného chřtánu Shame. V patách mu šel jeho společník, štíhlý muž, skoro chlapec, ve světlé róbě, se sněhobílou knihou a dlouhou holí se smaragdem na konci. Tiše se usmál a pronesl magické zaříkadlo "In Lor". Všude se rozzářilo světlo a Derthol se otočil. "No jasně, Alie, šlápneme na past a já se zase potáhnu s tvým tělem do města ke kněžím, aby tě přivedli zpět k životu."
"Nene, nic takového," usmál se sladce Alius "In Lor" a ukázal na Derthola. "Ty půjdeš první. Pokud bude past, vzkřísím tě já. Už to umím."
Derthol si něco pomyslel, ale nechal si to pro sebe. Alius je občas protivný, nevydrží žádnou pořádnou ránu, ale léčit umí dobře a bude se mi určitě ještě hodit. A navíc, zažili jsme toho spolu už spoustu. I když by to nikdy neřekl nahlas, musel si přiznat, že má Alia docela rád.

Z rozmýšlení jej vytrhnul mohutný kostlivec. Naštěstí Alius byl připraven a kostlivec ztuhl uprostřed rozmachu. Dvě rány Dertholovým mečem pak dokonaly své dílo a sprška kostí se snesla na zaprášenou podlahu. Krátce na to narazili na další vzkříšené kostry hrdinů, jež navštívili neúspěšně Shame před nimi...

Postupovali opatrně hlouběji a hlouběji do Shame, potýkali se s nestvůrami, orky, elementály i s obludami, jaké dnes již ani neznáte. Mnoho se od té doby v Shame změnilo, leč strach budí dodnes.

Oba přátelé po mnoha potyčkách notně vyčerpaní dorazili k podzemní věži na ostrově uprostřed temného jezera. Vstoupili dovnitř a v jedné místnosti narazili na překrásnou plavovlasou dívku s velkýma modrýma očima. Tak modrýma, že hvězdné safíry bledly závistí před jejím pohledem. Při pohledu na její bělostné paže, štíhlou šíji a útlé tělo jen spoře zahalené v průsvitném závoji, jímž světlo z Aliovy hole procházelo skrz, jako projde malá rybka roztrhanou rybářskou sítí. Alius zatajil dech a jeho vzácná magická kniha, kterou měl raději než svůj život, spadla na zem a zůstala nepovšimnuta ležet v prachu místnosti. Pád knihy vytrhnul z hypnotického pohledu na krásku Derthola, který se ohlédl na svého přítele Alia. Nejprve měl na jazyku patřičně uštěpačnou poznámku, že mu jako něco upadlo, ale když viděl doširoka otevřené oči Alia, nechal si raději všechny poznámky pro sebe.

"Princezno Elensio..." ozvalo se z úst Alia, který poklekl do prachu místnosti vedle své knihy.
Dívka zvědavě pohlédla na mladého mága. "Kdo jsi, že znáš mé jméno? Je to již více než sto let, co jsem jej slyšela naposledy..."
"Viděl jsem Váš obraz, elfí princezno, znám Váš příběh. Jak váš hvozd napadl Garonhorus, dračí pán, a spálil jej na popel, když vaši bojovníci pomáhali lidem bránit město Trinsic před invazí orků. Vás unesl a nikdo Vás již od té doby nespatřil."
Oči krásné dívky zahalil smutek a po její tváři začala nezadržitelně stékat slza. "Je to již tak dávno, avšak stále to bolí..." Dívka se na chvíli odmlčela, ale pak prudce zvedla hlavu. "Ale vy musíte rychle pryč! Garonhorus se co nevidět vrátí i se svým drakem..."
"Ne." řekl Alius pevně. "Zůstanu zde, postavím se tomu zločinci a jednou provždy zbavím svět té zrůdy i jeho draka."
Poté se obrátil ke svému urostlému druhovi: "Derthole, příteli, tohle je boj naší, elfí rasy. Vrať se domů i s princeznou a já přijdu za vámi."
Derthol na něj prohlédl pronikavým pohledem. "Chceš mne snad urazit, Alie? Myslíš si, že když jsem "jenom" člověk a navíc bez magických znalostí, že stáhnu jak pes ocas mezi nohy a uteču před nějakým sto let starým dědkem na drakovi? Nazval jsi mne svým přítelem - co bych to byl za přítele, kdybych teď vzal nohy na ramena. Navíc, mysli taky na ni," pohlédl na princeznu, "my dva společně máme mnohem větší šanci, že toho dědka složíme a tu tvoji holku bezpečně vyvedeme z podzemí."
Alius se prudce otočil a hněvivě se podíval na Derthola. "To není žádná holka, ale..."

Ze střechy věže se ozval rámus, zasvištění mohutných křídel a pak tupý úder a skřípání pařátů o kamenné kvádry. Pak se ozval hlas, jež dokázal zastavit srdce i nejsilnějšího bojovníka. "Pane můj, cítím zde vetřelce ve tvém sídle!"
Na to se ozval pevný chrčivý mužský hlas: "Nu což, dneska jsme si mnoho krve neužili, a do tvého žaludku se ještě pár hlupáků vejde. Vylezete sami nebo si pro vás máme dojít, vy zbabělci?" ozvalo se zařvání shora ze střechy.
Derthol zavolal zespodu: "Jasně dědku, dáváme ti náskok, ale když jinak nedáš..." Vyrazil po schodišti nahoru na střechu.
"Počkej Dertho, bude to past!" zavolal Alius, ale pozdě.

Sotva Derthol otevřel poklop na střechu, zaútočil na něj drak a jen rychlý reflex ho zachránil od ukousnutí hlavy. Přesto byl zásah do ramene tak silný, že mu serval kus pancíře a těžce pohmoždil paži. V tu chvíli se už objevil Alius a začal zpracovávat draka i jeho jezdce blesky. Magická zaříkadla prokládal pitím lektvarů, které měl v hojném množství ukryty za opaskem. Mezitím si Derthol bandáží z rukávu od košile stáhnul paži a mečem zasáhl draka do zadní nohy. Drak se po něm ohnal, ale v tu chvíli dostal jezdec dávku kouzel z magických svitků, které měl Alius schované jako poslední záchranu pro podobné případy. Garonhorus ztratil rovnováhu a spadnul na mramorové kvádry střechy. Derthol se k němu vrhnul a praštil jej jílcem meče do hlavy. Vzápětí dostal tlapou draka do zad a odletěl na druhou stranu věže. Přepadl přes okraj a zůstal viset za ruce nad hlubokým jezerem. Jeho meč se žbluňknutím spadnul do temných vod. Potlučený Derthol zaklel, sebral všechny síly a vyhoupl se zpět na střechu.

Z jezera se ozvalo temné zabublání. Hluk bitvy na věži probudil z hlubokého spánku krakena, který dlouhé věky poklidně odpočíval v hlubině podzemního jezera. Nyní již byl blízko nad hladinou a skvěle vyvážený padající meč se mu zabodnul do jednoho z chapadel.

Sotva se potlučený Derthol vyškrábal na střechu věže a rozhlédl se, uviděl vyčerpaného Alia, jak z posledních sil drží magickou bariéru, která chránila jeho i princeznu před smrtícím dechem vzteklého draka. Bariéra rychle slábla a opasek Alia, obvykle plný magických lahviček, zel prázdnotou. Garonhorus ležel nehybně u drakových nohou, vlasy sežehnuté na popel a s ohyzdně se šklebícím spáleným obličejem. Derthol ale neměl oči pro Garonhora, který se neopatrně a trošku nešťastně připletl do dechu vlastního draka. Derthol to měl k naší dvojici patnáct stop a k drakovi téměř padesát. Zařval, aby na sebe strhnul pozornost draka, ale ten dále vytrvale ničil svým dechem bariéru Alia. Garonhorův drak byl zkušený veterán, který už prošel mnoha bitvami a věděl, že mág je mnohem nebezpečnější než válečník beze zbraně. Navíc po ztrátě svého pána v tom cítil i něco osobního.

Derthol v běhu zvedl svůj stříbrný štít, co ležel na zemi, a ukryt za ním skočil před Alia a Elensii přímo do proudu žhavého dechu. Dračí dech začal pražit do štítu tak, že ten postupně pod jeho dechem začal žhnout a zářit rudě jako zapadající slunce. Přesto, že žhavý štít spaloval maso na Dertholových dlaních a hrdinovi se po tváři řinuly slzy od bolesti, pevně štít držel i dále. Drak se musel znova nadechnout. A těchhle pár vteřin stačilo Aliovi, aby obnovil magickou bariéru a vytáhl ze záhybů svého pláště prázdnou lahvičku, moždíř a bylinky. Jenže tohle nešlo stihnout. Drak se znova nadechl a další vlna žhavého smrtícího ohnivého dechu vyrazila Dertholovi štít ze spálených rukou. Zbytek proudu ohně zasáhl už plnou dávkou Derthola, který neustoupil ani o krok. Stříbrná zbroj zrudla žhavým plamenem. Vzduchem se začal šířit zápach spáleného masa, ale Derthol vytrval.

"NE!" Zařval Alius ve chvíli kdy se bezvládné tělo jeho přítele sesunulo na ožehnuté mramorové kvádry. Alius se rychle napil z právě připraveného lektvaru a ucítil, jak mu v žilách začala opět proudit mocná síla magie. Začal zasypávat draka sprchou blesků. Drak se před zuřivostí Alia dal na zkušený a obezřetný ústup a jeho nadouvající se hruď dávala tušit, že se chystá posledním mocným fouknutím uhasit i zbylé dva životy. Alius ve své bolesti a žalu nad ztrátou přítele prakticky zapomněl na obranu... Boj byl rozhodnut. Za chyby se platí a zde se mělo zaplatit cenou nejvyšší - životy dvou hrdinů a životem elfí princezny. Jenomže jsou chvíle, kdy se i jistota může rozplynout jako ranní mlha pod paprsky letního slunce a z jasného vítěze se může stát překvapený poražený.

Ve chvíli, kdy drak narazil zadními tlapami na okraj věže a nadechl se k poslednímu smrtícímu dechu. Alius pronesl "In Sanct Ylem", avšak kouzlo na vytvoření kamenné bariéry selhalo. Drak se posměšně podíval na vyčerpaného mága, zaklonil hlavu a nadechl se.

V ten okamžik, kdy se chystal plivnout směrem k Aliovi a Elensii, když v tu chvíli se okolo jeho zadních nohou omotala chapadla silná jako tělo dospělého muže. V jednom z těch chapadel byl zabodnut Dertholův meč. Jediným mocným trhnutím chapadel kraken strhnul draka ze střechy věže do ledových vod podzemního jezera. Pod vodou se začala odehrávat poslední bitva kdysi nejobávanějšího draka...

Elensie a Alius však nesledovali to co se dělo hluboko pod úpatím věže. Alius se sklonil se slzami v očích ke svému příteli a objal jej. Nehybné mrtvé tělo bylo spálené uvnitř zbroje, která pod silou dračího dechu změnila svou strukturu z obyčejného stříbra ve vzácný černý Black rock. Derthol byl mrtvý. Spálený dračím dechem když zachránil svého přítele a elfí princeznu.

Starý bard se odmlčel a podíval se po svých posluchačích. Derthol zemřel jako pravý rytíř. Hrdina, jakých dnes již mnoho po Britanii nechodí. Obětoval svůj život. Možná i mezi vámi jsou nebo jednou budou podobní hrdinové. Ale hrdinství Derthola nikdy nebude zapomenuto.
Mladý paladin se z druhé strany stolu ozval. "A příteli, jakpak skončili Alius s Elensii?"

Alius s Elensií dorazili po dvou dnech do Trinsicu. Sehnali nejlepší kameníky a odpluli s tělem Derthola do elfí říše. Tam nechali pro Derthola vyrobit překrásnou hrobku uprostřed obnoveného Elfího hvozdu. Ve chvíli, kdy do ní uložili Dertholovo tělo a modlili se za jeho klidný spánek a děkovali mu za jeho oběť právě v předvečer svých zásnub, rozzářilo se nad jeho hrobem duhové světlo a z něj vystoupila překrásná dívka se zelenýma očima jako smaragdy a pletí bílou jako čerstvě padlý sníh.

"Derthole povstaň!" ozval se sametový jemný hlas.
"Ač nejsi elfem a nikdy jsi jím nebyl, já, bohyne elfů, Gwendolyn, nabízím ti, abys byl za své služby elfí říši mým Prvním Rytířem. Můžeš zvolit poklidný spánek, anebo se dál prohánět světem a sledovat jak si vedou ostatní smrtelníci."
Z hrobky se ozvalo trochu zastřeným hlasem avšak Alius poznal, že promlouvá Derthol: "Když si mám zvolit mezi poklidným hnitím v chladné hrobce a zábavným pobíháním po světě po boku takové krásné ženy jako jsi ty, Gwen, tak asi není co rozmýšlet, navíc pokud to nebude vadit tady tomu malému magickému prskalovi, rád bych se mu podíval na svatbu a poradil mu, co ho čeká o svatební noci." Dodal ještě Derthol se svým typickým ironickým tónem, který Aliovi v posledních dnech hodně chyběl.
Bohyně se usmála a na oltáři rozkvetla růže. "No, myslím, že můj První rytíř by měl mít trošku jiné vychování, než jaké máš zrovna ty Derthole, ale srdce máš ryzejší a duši čistší než ostatní rytíři, které jsem poznala. A neschová se ani pod hrubou slupkou a černým plechem."
Derthol se zasmál: "Jsem, jaký jsem a ani elfí bohyně mne nezmění. Buď ber, nebo nech být, má Lady. Jsem válečník a rád budu tvým rytířem, ale budu říkat, co si myslím. A budu to říkat lidem, i bohům."
Gwendolyn se opět sladce usmála. "Myslím, že právě takového Prvního rytíře chci."
Zablesklo se a po boku Gwendolyn stanul Derthol. Ten samý Derthol, jak jej znal Alius roky. Se svým mečem. Jen zbroj a štít zůstaly černé. A jeho kůže měla jemný sametový nádech magické ochrany, což však vidí jen Elfové, Draci a kočky nebo velmi pozorní a citliví tvorové.
"Tak jsi to dokázal, Alie." Derthol objal Alia a uklonil se Elensii.
"Doufám, že mě pozveš na svatbu, můj elfí brachu." řekl s úsměvem Derthol.
"Jsi u nás vítán kdykoli příteli. A našeho prvního syna pojmenujeme po Tobě." odpověděl Alius.
"Tak vítán kdykoli, jo? I o svatební noci?" Derthol se s úsměvem zadíval na červenající se pár.
"Ty se nezměníš Derto." S úsměvem odvětil Alius.
"Myslíš, že bych se měl změnit?" Derthol se podíval Aliovi do očí.
"Ne, určitě ne příteli. Ale stav se raději až po svatební noci a nejdříve v poledne."
Rozhovor přerušilo tiché zvonivé zasmání Gwendolyn. "Vy smrtelníci jste veselá cháska."
Pohlédla na Derthola. "Nuže? Můj první rytíři? Co máš teď v plánu?"
Derthol se jí podíval přímo do očí. "Nejprve se pořádně nacpu na svatbě Alia a Elensie a pak vyrazím podívat se po světě, pokud pro mne nebudeš mít nějaké úkoly, má Lady."
Gwendolyn pohlédla nahoru. "Ani Vesmírný Písař neví, co nám další dny přinesou... Ale jsem si jistá, že tvé služby budou jistě ještě potřebné Rytíři."

Starý bard se opět odmlčel a pak pravil: "Až do nedávna byl toto konec příběhu. Alius a Elensie se vzali a měli dva krásné syny. Derthola a Gwenevena. Derthol cestoval po světě a sledoval, jak se smrtelnici chovají a co se děje ve světě Britainském. A božská Gwendolyn si dále hrála božskou hru s ostatními bohy. Jak ale jistě víte, před mnoha věky bohové zmizeli neznámo kam a spolu s Gwendolyn zmizel i Derthol." Bard opět ztichnul.

"A jak to, že to není konec?" Zeptal se opět mladý paladin.
"Jak se jmenuješ mladíku?" Bard se pronikavě podíval do očí paladina.
"Deathvalley, pane. A promiňte mi mou zvědavost, Vaše vyprávění mne velmi zaujalo, umíte moc dobře vyprávět." odpověděl uctivě mladý paladin.
"Není to konec. Protože Derthol je zpátky tam, kde kdysi zahynul. Jen Vesmírný Písař a on sám asi ví proč." odvětil bard. "A myslím, že čeká na někoho, jako jsi právě ty." Podíval se na mladého paladina.
Paladin pohlédl do očí. "Zastavím se v gildě zkontrolovat zbroj, promluvím si s ostatními a vyrazím tam. Děkuji ti, barde, a hodně štěstí." Paladin se uklonil starému muži a vyšel z místnosti a naskočil venku na mustanga.
"Hodně štěstí tobě, rytíři, budeš jej potřebovat mnohem více nežli já. Gwendolyn tě provázej." pronesl tiše bard. Poté vzal svou tuláckou hůl, jejíž horní konec byl obalen starým hadrem a vyšel z hostince. Zavadil holí o rám dveří a hadr z hole se sesunul lehce na stranu. Na krátko se objevil malý záblesk velkého smaragdu na konci hole, ale bard jej rychle zahalil znova hadrem a vykročil do vlahé noci...

Copyright 1999-2013 Dark Paradise